Robert Ibrahim a kol.: Interpretace textů : (nejen) ke státní maturitě by Akropolis

Robert Ibrahim aÂ kol. Akropolis Praha 2010

Interpretace textů (nejen) ke státní maturitě Robert Ibrahim a kol.

CIP – Katalogizace v knize – Národní knihovna ČR Ibrahim, Robert Interpretace textů: (nejen) ke státní maturitě / Robert Ibrahim a kol. – Praha: Akropolis, 2010 ISBN 978-80-87481-05-9 (brož.) 821.162.3 * 82.07 * 82:37.016 * 371.279.5/.6 – česká literatura – interpretace a přijetí literárního díla – literární výchova – maturitní zkoušky – texty – příručky 82.0 – Literatura (teorie) [11]

Lektorovala: prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc. © Robert Ibrahim (vedoucí autorského kolektivu), 2010 © Robert Adam, 2010 © Alena A. Fidlerová, 2010 © Jan Čihák, 2010 © Bohuslav a Jana Hoffmannovi, 2010 © Jiří Holý, 2010 © Petr Nejedlý, 2010 © Graphic & Cover Design Petr Beránek, 2010 © Filip Tomáš – Akropolis, 2010 ISBN 978-80-87481-05-9 ISBN 978-80-87481-15-8 (ePUB) ISBN 978-80-87481-16-5 (PDF)

PŘEDMLUVA Milé čtenářky, milí čtenáři, cílem této knížky je ukázat, jak lze prakticky přistupovat k interpretaci textu. Má sloužit jako pomůcka k přípravě na ústní zkoušku státní maturity z češtiny, doufáme ale, že tím se okruh jejích uživatelů a funkce nevyčerpají. Ačkoli má publikace praktický účel, nebylo naším cílem poskytnout zásobník hotových interpretací, které se studenti naučí nazpaměť a u maturitní zkoušky pak jen odříkají (naštěstí by to vzhledem k podobě zkoušky nemělo být ani možné). Šlo nám o ukázání metody – cesty. Ideální čtenář bude k našim interpretacím přistupovat jako k inspiraci, kterou kreativně využije při vlastní práci s libovolnými texty. Interpretace textu bývá někdy nahrazována velmi podrobnou evidencí konkrétních jazykových prostředků. Jakkoli je tento přesný a podrobný výčet užitečný a nepostradatelný, od interpretace se liší. Tou se stává až utříděné zamyšlení nad funkcí těchto prostředků ve struktuře textu. To bývá kámen úrazu, protože neexistují předem hotové odpovědi, nelze např. tvrdit, že jeden prostředek má jen jednu funkci, resp. že jednu funkci lze realizovat jen jedním prostředkem (což ale na druhou stranu neznamená naprostou svévoli). Je možné, že některé zde uvedené interpretace budou působit příliš odborně nebo příliš specializovaně. Naším záměrem bylo, aby předkládané interpretace byly sice srozumitelné (samozřejmě při vynaložení úsilí), ale aby zároveň neslevovaly z nároků, které by maturitní zkouška měla mít. Publikace je sestavena z patnácti kapitol, každou kapitolu tvoří ukázka uměleckého a neuměleckého textu a jejich následná interpretace, která se co nejvíce soustředí na text ukázek a pouze v některých případech přihlíží k celku díla, popřípadě k širšímu kontextu. Umělecké texty byly zvoleny s ohledem na katalog požadavků pro maturitní zkoušku z českého jazyka a literatury (zcela záměrně jsme se vyhnuli zahraničním literaturám), neumělecké texty reprezentují základní funkční styly. Rozsah ukázek a délka interpretací se sice mohou kapitolu od kapitoly lišit, ale snažili jsme se držet v určitých mezích. Ponechali jsme v kompetenci autorů, jestli budou chtít volit ukázky, mezi nimiž je nějaká souvislost, nebo jestli vyberou ukázky, které nemají nic společného. Tím jsme se snažili obsáhnout obě možnosti, které nová maturitní zkouška nabízí, upozorňujeme však, že jsme tím nechtěli odlišit kapitoly podle náročnosti (neplatí tedy, že kapitoly, v nichž je mezi oběma ukázkami souvislost, jsou určeny pro vyšší úroveň, a kapitoly druhého typu pro základní úroveň). Doufáme, že naše knížka splní svůj cíl, totiž alespoň částečně odpoví na otázku, jak je text „udělán“, tj. jakými prostředky autor dosahuje naplnění svého záměru. Robert Ibrahim, vedoucí autorského kolektivu

OBSAH Předmluva

Česká literatura do konce 18. století 01 Zrcadlo člověčieho spasenie publicistický styl (Valtr Komárek: Kronika zoufalství a naděje) Interpretace textů Petr Nejedlý 02 Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce rétorický styl (Petr Pithart: Slavnostní projev…) Interpretace textů Alena A. Fidlerová 03 Antonín Francl Sýkora: Zpěvník vědecky odborný styl (Jaroslav Markl: Nejstarší sbírky českých lidových písní) Interpretace textů Petr Nejedlý Česká próza 19. století 04 Václav Rodomil Kramerius: Železná košile populárně naučný styl (Jaroslav Spirhanzl-Duriš: Z ptačí říše) Interpretace textů Robert Adam 05 Karel V. Rais: Když se připozdívá prostě sdělovací styl (Karel V. Rais – Svatopluk Čech: Výběr z listů přátel) Interpretace textů Robert Adam Česká poezie 19. století 06 Karel Hynek Mácha: Máj prakticky odborný styl (Magdalena Dobromila Rettigová: Domácí kuchařka) Interpretace textů Robert Ibrahim 07 Otakar Auředníček: Zpívající labutě prostě sdělovací styl (přepis záznamu hodiny češtiny) Interpretace textů Robert Ibrahim

10 12 14 18 20 22 30 32 33

40 41 42 48 50 51

56 59 60 66 67 70

Česká próza 20.–21. století 08 Karel Čapek: Utkvění času publicistický styl (Ivan Motýl: Reportáž od Odry) Interpretace textů Jan Čihák 09 Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník publicistický styl (H.: Šuhajův případ) Interpretace textů Jiří Holý 10 Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou publicistický styl (Ota Kraus – Erich Schön: Továrna na smrt) Interpretace textů Jiří Holý

78 79 81 88 89 90 94 96 97

Česká poezie 20.–21. století 11 Václav Hrabě: Voda načichlá nikotinem publicistický styl (Václav Hrabě: Třicet a jedna noc) Interpretace textů Bohuslav a Jana Hoffmannovi 12 Ladislav Novák: Kouzlo letní noci prakticky odborný styl (předpověď počasí) Interpretace textů Bohuslav a Jana Hoffmannovi 13 Čan: Sonety pro nic a za nic publicistický styl (reklama) Interpretace textů Robert Ibrahim

102 103 104 110 110 112 118 119 120

České drama 19.–21. století 14 Ladislav Stroupežnický: Naši furianti administrativní styl (jednací řád zastupitelstva města) Interpretace textů Bohuslav a Jana Hoffmannovi 15 Václav Havel: Audience administrativní styl (žaloba) Interpretace textů Jan Čihák

126 128 130 136 138 140

07 Česká poezie 19. století Otakar Auředníček: Zpívající labutě prostě sdělovací styl (přepis záznamu hodiny češtiny) Interpretace textů Robert Ibrahim

TEXT 1 Otakar Auředníček: Zpívající labutě 1

Mé choré vidiny se trápí v noci divné a černou hladinou mé duše tiše plovou, jak spících na vodách když labutí sníh živne, jsa oblit měsíce tou září fosforovou.

Ó sněhy živoucí vod černých na sametu, ó tiché labutě jak víly poblouznilé, vy bílé milenky všech exotických květů, všech hvězd, jež prší k vám v hloub jezer láskou spilé,

vy sestry lotosů, čím trápíte se němé, kdy z luny opály těl vašich na lilie se roní třesoucí, ó rcete mi, kam jdeme s tím sněhem našich snů, jenž luny světlo pije? Mých písní labutě, jež v noc mdlých, těžkých vůní jste němé trpěly, juž vzleťte ve klín luně nad samet černých vod, nad snivých květů tůni; mé duši ulevte, jež nervosami stůně, tou písní zakvilte, tou sněžnou poesií, již z davu pochopí snad nervosní jen ženy, a sladce bolestnou pomalou agonií, tak zvolna zemřete svým zpěvem usmrceny!…

Otakar Auředníček: Zpívající labutě (sb. Zpívající labutě, 1891, cit. podle Česká elektronická knihovna. Poezie 19. století; ed. sbírky Jiří Flaišman; ÚČL, Praha; http://www.ceska-poezie.cz, přístup 15. 11. 2010)

TEXT 2 […] <0> Ták, dobrý den, ještě jednou. Tak poďte. Někdo. Nó, tak dobře, takže… eee. Aha. Hmm. Nó, tak Pavel tady raději není, když má dneska prezentaci, to je rozumné. <2> To je náhoda. <0> No jo, ale Martin jí asi nemá. <1> Já jí sem měl mít na dnešek? [smích] <1> Tak já jí --- zpracuju, ale já sem jí měl mít na zejtřek. <0> Ne. Proč na zítřek? Jak ste na to přišel, že na zítřek zrovna. <1> Sem to ňák spočítal podle počtu lidí… <0> No, vidite to. <2> Aha. <0> To je bezva, co? Tak Alena. Tak poďte. Ale Martine! Kde máte Párkaře? <1> No to sem právě včera pracoval, tak sem ho nechal u počítače. <0> Prosim vás. <všichni> [smích] <0> To sou věci. Teď se bude vymlouvat, chlapec, že pracuje, a proto ho nemůže nosit. Vždyť vy ste ho eště ani jednou neměl ve škole! <1> Ale měl. <0> Jo jednou. Když ste si ho pučil z knihovny, no. Jo, to jo. <všichni> [smích] <0> Pak už ste ho nikdy neviděl. <1> Včera sem ho měl. <0> Včera ste [---] Martine! Neměl ste ho na lavici teda. <1> To je možný, že ne, ale měl sem ho tady. <0> Hmm. To je bezvadný. Tak! Hmm. <3> Tak já mám Otakara Březinu. Narodil se roku osumnáct set šedesát osum a zemřel devatenáct set dvacet devět. Eee, byl to básník, esejista, prozaik a myslitel. Byl to představitel, představitel symbolismu. <0> Áno. <3> Vlastním ménem se menoval Václav Jebavý. Narodil se ze třetího manželství obuvníka a vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů. Základní školní vzdělání získal v Počátkách. Roku osmnáct set osmdesát tři přestoupil do slavnější měšťanské školy, do reálky v Telči, kde se vlivem učitelů, nebo zde vlivem učitelů Čecha 67

a Mládka vládnul čilý kulturní ruch, kterýho se účastnil Březina. Po maturitě roku osumnáct set osumdesát sedum přijal místo učitele. Seznámil se tam s filosofkou Annou Pamrovou, se kterou si celý život pak dopisoval a tady ta korespondence spolu s korespondencí se spolužákem Bau… Bauerem zachycuje Březinovo myšlenkové zrání jako v tvůrčím období. Po doplňovací maturitě na učitelském ústavu v Praze působil v Nové Říši na Moravě. Zde žil osaměle a věnoval se zejména po smrti rodičů studiu jazyků, literatur, filozofických spisů a vlastní literaturní tvorbě. Za svý dílo získal Březina řadu poct. Roku devatenáct set třináct byl menován dopisujícím, devatenáct set dvacet tři řádným členem čé á vé ú. Deva… <0> České akademie věd, že. No vidite to. <3> … devatenáct set devatenáct čestným doktorem filozofie ú ká v Praze. Jako Univerzity Karlový. <0> Hmm. <3> [smích] Nabídnuta profesura filozofie na brněnské univerzitě devatenáct set dvacet jedna. Pak byl… <0> Co, co s ní udělal? <3> Odmítl. <0> Odmítl, správně. <3> … byl navrhován za českého kandidáta pro Nobelovu cenu. <0> Vidíte to, nó. Škoda! <3> A v dvou rocích. Roku devatenáct set dvacet jedna a devatenáct set dvacet osum. <0> Kurňa. <3> No, a roku devatenáct set dvacet osm obdržel takzvanou vel… velkou státní cenu. Celou částku sto tisíc korun však věnoval Svatoboru. <0> To byl takový spolek. Taková nadace. Představte si, chudý učitel vyhraje sto tisíc za první republiky, získá. To bylo hodně peněz. […] <3> […] I přesto, že na začátku své cesty směřující k symbolismu se inspiroval alexandrínem, pravidelnost a rým se objevuje jenom v jeho první sbírce Tajemné dálky. Později se propracovával k volnému verši, který mu umožnil [---] pro vytvoření symbolových řetězů [---] hudebnosti a [---] myšlenek. <0> To sou věci, Aleno. Teda vy máte ale vyjadřování, to by člověk neřek! <3> Ale tohleto mám zrovna ze svýho referátu, který už sem psala. <0> To je úžasné! <3> [smích] 68

<0> Takhle si povídáte s Terezou? [smích] <3> Ne. <0> Né? A to je škoda! To by bylo roz… roztomilé to poslouchat. […] <3> […] Stavitelé chrámů [odkašlání] bylo vo tom, že společnost je vlastně vedena gen… geniálními staviteli, kteří stavějí ten chrám našeho života, a pak další sbírka Ruce, to už se dokopal k tomu, že… <0> Co udělal? Dokopal? <3> [smích] … že asi nejsou žádný geniální ruce, ale všichni se podílej, podílejí na stavění chrámu. <0> Ste na něj drsná, teda. No! A dál! <3> No. Á pak teda už asi vo tady tý básničce. <0> Nó, to bude asi nejlepší. […] Cit. podle Schola (databanka vyučovacích hodin při Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK, http://ames.ff.cuni.cz, přístup 15. 11. 2010)

INTERPRETACE TEXTŮ Robert Ibrahim Auředníčkova sbírka Zpívající labutě (1891), v jejíž čelo autor postavil stejnojmennou báseň, patří do období české predekadence (přelom 80.–90. let 19. století). Otakara Auředníčka (1868–1947) můžeme zařadit mezi četné epigony Jaroslava Vrchlického (1853–1912), představitele české parnasistní poezie, na niž predekadenti vědomě navazují (v jejich tvorbě je ovšem také znát i návaznost na romantickou poezii). Tato návaznost se projevila zejména v požadavku lartpourlartismu, tj. snahy o čisté umění (srov. spojení sněžnou poesií [17]), „neužitečné“ umění vyvázané ze všech mimoestetických služeb společnosti, vlasti, národu, politice, filozofii atd. Mluvčí básně se nachází v (velmi pravděpodobně dobrovolném) osamění, připadá si nepochopen, resp. ho může pochopit jen úzký segment populace (nervózní ženy), a to ještě pouze snad [18]. Zatímco ostatní lidé pravděpodobně spí, jeho duše je jakýmsi tajemným poutem spojena s měsícem (nejen s měsícem, ale také s exotickými květy a hvězdami), v jehož jedovaté, fosforové záři ožívá (mluvčí je tedy svým způsobem náměsíčný, jeho vidiny jsou měsícem zavlažovány1). Toto oživení ovšem není nijak příjemné (ovšem nalézat potěšení v nepříjemných věcech patří ke zvrácenosti subjektu – srov. sladce bolestnou pomalou agonií [19]), subjekt se totiž trápí chorými vidinami (blíže neurčená nemoc, chorobnost, stonání jsou opět něčím, co subjekt činí odloučeným od společnosti), které přirovnává k labutím plujícím po černé hladině jeho duše.2 Mluvíme sice o oživení, ale je potřeba dodat, že subjekt ožívá jen částečně – ačkoli si je vědom svého problému (tíží ho divné představy, fantazie, sny) a jeho možného řešení (vidiny, které doposud zůstávaly němé, je nutno artikulovat, byť by to mělo znamenat smrt3), není schopen ho nějak (vy)řešit: závěr básně se rozplývá do výzvy, která pravděpodobně zůstává nerealizovaná (na sebevraždu nezbývá mluvčímu dost sil, bezvládně se ptá kam jdeme? [11] Téměř to vypadá, jako by vidiny-labutě byly v duši-jezeru uvězněné a nemohly vzlétnout – podobný motiv najdeme v sonetu Labuť Stéphana Mallarméa, zakladatele francouzského symbolismu). Motiv nehybnosti, strnulosti je vyjádřen i autorovou záměrnou monotónností, opakováním, která je příznačná pro celou sbírku (opakují se v ní stále tytéž motivy, zvuky, slova, verše). Snahu po výjimečnosti bychom mohli shledat i v plánu lexikálním (slovní zásoba), který obsahuje nápadně mnoho cizích (přejatých) slov (fosforovou [4], sametu [5], lotosů [9], opály [10], lilie [10], nervosami [16], agonií [19]), nebo v záměrném narušování běžného slovního pořádku (velké množství inverzí). 1 2 3

Takto interpretujeme obtížné verše 10 a 11: opály luny jsou rosa, která se roní na těla labutí, které jsou přirovnány k liliím. Tuto interpretaci podporují také další výskyty spojení rosy a opálů ve sbírce. Představa duše jako krajiny byla v tomto období velmi rozšířená, stejně jako zobrazení duše jako černého jezera – srov. např. obraz(y) Černé jezero Jana Preislera. Tato artikulace samozřejmě může znamenat stvoření posledního uměleckého díla před smrtí – srov. ustálené slovní spojení labutí píseň. Že se ale bude jednat o dílo vzniklé z utrpení, je patrné z oxymorického (oxymóron je oblíbený prostředek pre/ dekadence) spojení písní zakvilte [17]: nejedná se tedy o lahodící zpěv, ale o kvílení.

Exkluzivitu vykazuje také výběr metra básně. Jedná se o šestistopý jamb (na sudých slabikách verše je tendence umisťovat přízvuk, kdežto na lichých slabikách nesmí stát přízvuk víceslabičného slova) s cézurou po šesté slabice (tj. na šestou slabiku verše spadá konec slova, a verš se tak pravidelně dělí na dva půlverše) – alexandrin. Původní vlastí alexandrinu je Francie, kde se s ním setkáme již ve středověkých veršovaných románech o Alexandru Velikém (odtud jeho název). Ve francouzštině se ale jedná o verš sylabický, tedy o verš, v němž je normován jen počet slabik (12–13 slabik ve verši), nikoli rozmístění přízvuků. Masové rozšíření alexandrinu ve Francii vedlo k tomu, že je francouzskými čtenáři vnímán jako verš poměrně obyčejný, bezpříznakový. Nikterak ale u nás. Do české poezie byl tento francouzský dvanáctislabičný až třináctislabičný verš s cézurou uprostřed přejat jako cézurovaný šestistopý jamb (což do jisté míry vychází z toho, že důsledkem přízvukových poměrů ve francouzštině je slabika před cézurou a před koncem verše přízvučná, což vyvolává vzestupný dojem). Cézura v šestistopém jambu verš člení na dva třístopé jamby, a právě odtud pramení punc jisté náročnosti a artistnosti českého alexandrinu. (Aniž bychom chtěli český jamb démonizovat, musíme přiznat, že jambické verše v češtině přinášejí citelnější zásah do rytmického slovníku, tj. s ohledem k normě omezují výběr slov více, než třeba trocheje.) Alexandrin nemá oporu v tradičním systému českých meter, a je tudíž vnímán jako rozměr importovaný; jeho užití v české poezii je spíše epizodické a většinou se pojí s odkazem na jeho původní vlast, Francii. (Tyto charakteristiky českého alexandrinu však nelze brát jako jediné možné, záleží i na dalších složkách básně, např. motivice, lexiku.) Tak je tomu i ve Zpívajících labutích, kde má alexandrin charakter silně stylizovaného, exkluzivního a virtuózního verše. Domácí inspiraci v Auředníčkově užití alexandrinu bychom snad mohli nalézt v Máchově Máji, kde se alexandrin relativně hojně vyskytuje (srov. také máchovský obraz láskou opilých hvězd pršících do jezera [8] nebo obrat luny klín [14]). Máchovský alexandrin se ovšem od Auředníčkova v mnoha ohledech liší: jinak je např. řešen začátek a konec verše. Mácha velmi často umisťuje na začátek tříslabičné slovo (nebo takt), Auředníček tak učinil pouze v jednom případě [15] (jindy „vzorně“ začíná jednoslabičným nepřízvučným slovem), a to ještě vzniklý konflikt s normou zmírnil tím, že se jedná o spojení předložky a jména (opticky se tak začátek tohoto verše neliší od zbylých veršů). Totéž platí i o začátku druhého půlverše, kde si Mácha opět počíná velmi svobodně, zatímco Auředníček si dovolí neshodu jen ve dvou případech: jeden z nich se opět týká předložky (jedná se o stejný verš jako v prvním případě), ve druhém je konflikt zmírněn tím, že přízvuk připadá na předponu, tedy takovou část slova, po které následuje silný morfologický šev (pomalou [19]). Máchovy alexandriny jsou také většinou mužské, tj. zakončené lichoslabičným slovním celkem, a Mácha na tuto pozici rád umisťuje jednoslabičné přízvučné slovo. Naproti tomu Auředníčkovy alexandriny ve Zpívajících labutích jsou všechny ženské (tj. zakončené sudoslabičnými slovními celky), a tak je poslední slabika verše vždy nepřízvučná a verše vyznívají jakoby tišeji, měkčeji. Ze srovnání s Máchovými alexandriny tedy 71

vyplývá, že se Auředníček snažil zachovat veškerou přísnost a technickou nesnadnost zvoleného metra, čímž se snažil přiblížit (lartpourlartistickému) ideálu dokonalé a přesné formy. Text 2 je ukázkou přepisu autentické nahrávky z hodiny češtiny na pražském gymnáziu. Tématem hodiny je interpretace jedné básně (pojmenované podle českého básníka Otokara Březiny) ze sbírky Josefa Hiršala Párkař. Z přepisu vyplývá, že Párkař není tématem jen této hodiny, ale že se jedná o dlouhodobější projekt. Na začátku projektu si každý student ve třídě vybral jednu Hiršalovu báseň (jedná se o parodické nápodoby českých básníků 19. a 20. století), jejíž interpretaci si připravil doma a ve škole ji formou 10–15 minutového referátu představil. (Přepis můžeme rozdělit zhruba do dvou tematických bloků: první zachycuje krátkou diskusi věnovanou tomu, který ze studentů je s to ujmout se slova, a druhý tvoří úvod k jednomu z referátů. Čísla 1, 2, 3 označují studenty 3. ročníku gymnázia, číslo 0 vyučujícího; nesrozumitelné pasáže jsou zachyceny pomocí hranaté závorky se třemi pomlčkami [---].) Při interpretaci Textu 2 vyjděme z faktu, že se jedná o přepis mluvené komunikace, dialogu, který v některých místech (výklad o životě a díle O. Březiny) přechází do monologu. To, že se jedná o přepis, který mnoho věcí nezachycuje a/nebo není s to zachytit, je významná okolnost – práce s původní nahrávkou by pro komplexní analýzu byla samozřejmě mnohem smysluplnější. Všimněme si nejprve zvukové stránky. Jednotlivé repliky účastníků komunikace jsou pro ně samotné srozumitelné (nesetkáváme se např. s tím, že by se některý z účastníků potřeboval ujistit, jestli dobře rozuměl), méně srozumitelné už jsou pochopitelně pro autora přepisu, který čelí jak tomu, že na hodině nebyl přítomen a účastníky komunikace přímo nezná, tak snížené kvalitě nahrávky (nahrávka byla pořízena na digitální diktafon umistěný na katedře; účastníci komunikace o tom, že jsou nahráváni, věděli, což pochopitelně mohlo mít na jejich projev vliv4). Na první pohled je patrné, že výslovnost v mnohém neodpovídá spisovné normě. Podívejme se nejprve na délku samohlásek: okamžitě si všimneme jak krácení (vidite to [11] , prosim vás [17]), tak dloužení (nó [1, 2, 61, 92], áno [34], ták [1]). První je projevem nespisovné obecné češtiny5 (uvedli jsme, že se jedná o přepis z hodiny na pražském gymnáziu, vyučující a studenti 1 a 2 pocházejí z Prahy, studentka 3 v Praze dlouhodobě žije, její rodnou řečí je však ruština) a snižuje stylovou úroveň projevu, druhý jev je typický pro emocionálně zabarvený projev. O tom, co je a co není přijatelné pro spisovnou výslovnost, nás poučuje ortoepie. Tak např. výslovnost poďte [1, 13], Jak ste na to přišel? [9] je spisovná, ale např. vynechání j ve spojení To sou věci [19, 75], pučil [23], ménem [35], menoval [35], eště [21] nebo Ste na něj drsná [90] už ne.

Zkoumat míru tohoto vlivu není úplně snadné, může se jednat i o zdánlivě nepostřehnutelné okolnosti: např. aby učitel usnadnil přepisujícímu nahrávky identifikaci jednotlivých mluvčích, snaží se je důsledně oslovovat jejich jmény. Je patrně nad rámec této interpretace rozhodnout, jestli se jedná o projev nespisovnosti, nebo mluvenosti.

Nespisovné je pochopitelně také zjednodušení výslovnosti (ňák [10]), náslovné (protetické) v ve tvarech vo tom [84], vo […] tý básničce [91], vynechání l v tvaru příčestí (neřek [76]), záměna ý za é (kterýho [40] , bezvadný [29], svýho [77] , tý [91]). Můžeme tedy shrnout, že se jedná o text, jehož mluvčí se užití nespisovných prostředků nevyhýbají, zajímavé (pro některé možná šokující) je, že nespisovnost se promítá nejen do projevu studentů, ale i vyučujícího (který nejenže studenty neopravuje, ale nespisovné tvary dokonce sám používá, ne-li přímo upřednostňuje). Z komunikační situace (vyučovací hodina) vyplývá, že mezi mluvčími by měl být hierarchický vztah: všimněme si, že diskusi začíná vyučující, který ji rovněž moderuje a klade dotazy. Vztah nadřízenosti a podřízenosti se v naší ukázce ovšem neuplatňuje zcela: vstupní a velmi neformální dialog mezi vyučujícím a studentem číslo 1 působí spíše jako rozhovor dvou špičkujících se kamarádů než jako rozhovor učitele a studenta, který nejenže si nepřipravil referát, ale zároveň si zapomněl „učebnici“ doma. Učitelovo chování tedy není zcela jednoznačné: jakoby střídá – ať záměrně či nezáměrně, ať vhodně či nevhodně – roli autority a roli žoviálního (srov. např. opakující se výkřiky no vidite to [11, 51, 61]) společníka. Jistá nejednoznačnost se projevuje také v tom, že učitel sice neustále volí konfrontační styl, zároveň se ho ale (téměř za každou cenu) snaží odlehčit (nabízí se tedy otázka, do jaké míry se z jeho strany jedná o hru). Zmíněný konfrontační styl (který vlastně není ničím jiným než hyperbolizovanou snahou po kontaktu) je patrný z neustálého vyjadřování hodnotících komentářů: tak např. místo prostého konstatování faktu, že student, který měl mít na hodinu připravený referát, chybí, vyjádří učitel ve své replice silné podezření, že student chybí záměrně, aby se referátu vyhnul [1–3]. Konfrontační je pochopitelně také užívání ironie, 6 které ale studenti v zásadě akceptují, nereagují na ně nebo reagují adekvátně, občas dokonce učiteli oplácejí stejnou mincí. Ironie, popřípadě drzé chování ze strany studentů je zase akceptováno učitelem a nevyvolává jeho trestající reakce atd. (U studenta číslo 1 se mimochodem jedná o pěkný příklad „švejkování“: učitel mu vytýká, že neměl knihu ani jednou ve škole, čímž nemyslí v budově, ale s sebou na hodině. Student předstírá, že metonymii nepochopil, a drží se záměrně nepřeneseného významu.) Takový styl komunikace je však možný jen tehdy, pokud mezi účastníky komunikace panuje přátelství. S přátelskou atmosférou, jistou neformálností a spontánností komunikace tak může korespondovat i výše popsané užívání nespisovného jazyka (vztah neformálnosti a nespisovnosti může pochopitelně fungovat recipročně: užití nespisovné češtiny může vést k navození neformální atmosféry; to ovšem neznamená, že spisovnost je nepřátelská nebo že nelze mít přátelský vztah se studenty a mluvit spisovně). Kromě vstupního dialogu učitele a studenta číslo 1 má v naší ukázce nejvíce prostoru studentka číslo 3. Zaujmout nás může např. stylová nejednotnost jejího projevu (nespisovné tvary vedle až knižně působících konstrukcí jako narodil se ze třetího 6

Jedná se především o užívání výrazů v opačném významu, než jakému odpovídá kontext: Nó, tak Pavel tady raději není, když má dneska prezentaci, to je rozumné [2–3], To je bezva, co? [13], To je bezvadný [29], To je úžasné! [79] Podobné je rovněž užití výrazu chlapec [19–20] v replice, kterou učitel studenta kárá.

manželství [35–36]), která se dá ale lehko vysvětlit tím, že studentka reprodukuje nějaký cizí text, asi stažený z internetu (vyučující na to ostatně ironicky poukazuje slovy: To sou věci, Aleno. Teda vy máte ale vyjadřování, to by člověk neřek! [75–76]). Kromě toho si můžeme všimnout, jak se do jejího projevu občas promítne fakt, že čeština není její mateřský jazyk. Máme na mysli např. tvar literaturní [48] místo literární (rus. litěraturnaja, tvar litěrarnaja v ruštině neexistuje); tvary Univerzity Karlový [53]; v dvou rocích [62]; symbolových řetězů [74]; který sem už psala [78] (zde upozorňujeme na užití nedokonavého slovesného tvaru místo pravděpodobnějšího napsala) mohou být vysvětleny jak výše uvedeným faktem, tak ale i jako pouhá přeřeknutí, neobratnosti, kterých by se mohl dopustit i rodilý mluvčí. Zarazit nás může použití poněkud nevhodného, až hrubého výrazu dokopal [86]. Motivaci jeho užití však můžeme hledat ve studentčině reakci na učitelovo jasné zpochybnění autenticity referátu, které opřel o fakt, že se referentka vyjadřuje nepřirozeně.7 Všimněme si, že od té chvíle se referentka začala vyjadřovat až nápadně nespisovně a zpochybněnou autenticitu se pokusila obnovit právě užitím frazému „dokopat se k něčemu“. Budiž jí to ale odpuštěno, neboť jednak se v podstatě pokusila jen naplnit učitelovu ironickou výzvu, aby mluvila tak, jako mluví se svou nejlepší kamarádkou, a jednak nevhodného výrazu před ní užil i sám vyučující, a sice když komentoval fakt Březinovy dvojí neúspěšné kandidatury na Nobelovu cenu výrazem kurňa [64]. K rysům mluvenosti patří dále např. – opravy – výslovnostní: se spolužákem Bau… Bauerem… [43–44], … podílej, podílejí [89] – se změnou syntaktické větné perspektivy (s lexikálním signálem opravy – spojkou „nebo“): přestoupil do slavnější měšťanské školy, do reálky v Telči, kde se vlivem učitelů, nebo zde vlivem učitelů Čecha a Mládka vládnul čilý kulturní ruch, kterýho se účastnil Březina… [38–40] – s funkcí významového zpřesnění: To byl takový spolek. Taková nadace… [68] – opakování: představitel, představitel [33], které může být jak funkční (např. zdůraznění), tak nefunkční (nezáměrné) jako v uvedeném příkladu – slovosledná volnost, tj. modifikace slovosledu: např. konstrukce Já jí sem měl mít na dnešek? [6], která patrně odráží překvapení mluvčího; typické je také tzv. vytýkání, tedy středové (Jak ste na to přišel, že na zítřek zrovna… [9]) nebo začátkové (Včera sem ho měl… [26]) postavení jádra výpovědi (místo obvyklého koncového) – hezitační zvuky: Nó, tak dobře, takže… eee… [1–2] – užívání začátkových slov: tak, takže, no… – situační vázanost, která umožňuje užití stereotypních/eliptických konstrukcí: Tak poďte… [1, 13], čímž se samozřejmě myslí „Pojďte k tabuli a předneste referát/budu vás zkoušet.“ 7

Vzájemné ovlivňování účastníků komunikace je základem dialogu. Interakce je pěkně vidět, např. když učitel skočí referentce do řeči a vysvětlí (mimochodem neúplně) zkratku ČAVU = Česká akademie věd a umění. Studentka se v následující replice už nenechá přerušit a zkratku UK vysvětlí sama [50–53].

K další četbě: ČERVENKA, Miroslav 1991 Z večerní školy versologie 2. Sémantika a funkce veršových útvarů. Versologický průvodce tvorbou generace devadesátých let (Pardubice: Akcent) 1993 „Český alexandrin“; Česká literatura 41, s. 459–519 MED, Jaroslav 2001 [1991] „Česká symbolistně-dekadentní literatura“; in kol. autorů: Česká literatura na předělu století; eds. J. Janáčková a J. Hrabáková (Jinočany: H&H), s. 43–92 MUKAŘOVSKÝ, Jan 2007 [1932] „Poezie Karla Hlaváčka“; in Jan Mukařovský: Studie 2, eds. M. Červenka a M. Jankovič (Brno: Host), s. 250–259 MÜLLEROVÁ, Olga 1994 Mluvený text a jeho syntaktická výstavba (Praha: Academia) PYNSENT, Robert B. 1996 „Dekadentní Já“; in Robert B. Pynsent: Pátrání po identitě; př. B. Hemelíková (Jinočany: H&H), s. 129–177 2008 [1988] „K morfologii české dekadence“; in Robert B. Pynsent: Ďáblové, ženy a národ; př. a ed. J. Pospíšil (Praha: Karolinum), s. 247–262 SVOZIL, Bohumil 1987 „Básnický »svět« predekadence a dekadence“; in Česká básnická moderna. Poezie z konce 19. století; ed. B. Svozil (Praha: Československý spisovatel), s. 165–175 URBAN, Otto M. (ed.) 2006 V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 (Praha: Obecní dům/Arbor vitae)

O AUTORECH Doc. Mgr. Robert Adam, Ph.D. Ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK, působí i na katedře českého jazyka Pedagogické fakulty UK. Zabývá se českým tvaroslovím, teorií pravopisu, jazykovou kulturou a ediční teorií. Je mimo jiné členem redakční rady časopisů Český jazyk a literatura a Naše řeč. Mgr. Jan Čihák Učitel češtiny a francouzštiny na Anglickém gymnáziu v Praze, spolupracuje také s Pedagogickou fakultou UK. Zabývá se didaktikou češtiny, obecnou češtinou a jazykovou kulturou. Mgr. Alena A. Fidlerová, Ph.D. Zástupkyně ředitele Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK. Zabývá se především českým jazykem a literaturou raného novověku, dějinami lingvistiky a dějinami klasické rétoriky. Je členkou Ústřední komise Olympiády v českém jazyce. PhDr. Bohuslav Hoffmann, CSc. Literární historik a didaktik s dlouholetou badatelskou a učitelskou praxí. Učil na řadě středních škol, vedl literární oddělení Výzkumného ústavu pedagogického, dlouhodobě působil na Katedře české a slovenské literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK. Je členem redakční rady časopisu Český jazyk a literatura a autorem řady učebnic pro základní, střední i vysoké školy.

148

Prof. PhDr. Jana Hoffmannová, DrSc. Vědecká pracovnice oddělení stylistiky a lingvistiky textu Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, působí i v Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK. Zabývá se stylistikou, lingvistikou textu, analýzou dialogu, mluvenou češtinou a vztahem mluvených a psaných projevů. Prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc. Profesor Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK. Zabývá se českou literaturou 20. století, tématem holokaustu a česko-německými vztahy. Je mimo jiné členem redakční rady časopisu Český jazyk a literatura a autorem nebo spoluautorem řady středoškolských učebnic. PhDr. Robert Ibrahim, Ph.D. Učitel češtiny na Anglickém gymnáziu v Praze, spolupracuje také s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR a s Ústavem české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK v Praze. Zabývá se teorií verše a českou literaturou 19. století. PhDr. Petr Nejedlý Pracovník oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, spolupracuje s Filozofickou fakultou UK. Zabývá se dějinami jazyka, lexikologií a lexikografií. Má dlouholeté zkušenosti s výukou češtiny a latiny na gymnáziu. Je členem Ústřední komise Olympiády v českém jazyce.

149

Miroslav Štochl: Jak na VŠ – Bohemistika Jak na VŠ představuje nový typ publikace, která si klade za cíl odpovědět na titulní otázku dvojím způsobem. Uchazečům o studium by kniha ráda pomohla v zodpovědném úkolu ujasnit si představu o zvoleném oboru a stala se pomocníkem v základním předpokladu vysokoškolského studia bohemistiky, tj. na VŠ se dostat. Druhou odpověď by kniha ráda nabídla již přijatým studentům, kteří se v novém oboru začínají orientovat, mj. i absolvováním nejrůznějších seminářů typu Úvod do studia českého jazyka či literatury, které po hříchu dosud žádnou přehlednou příručku ke svému předmětu nemají. Vedle kompletních, přehledných informací o všech tuzemských bohemistických pracovištích filozofického či pedagogického typu, jejich studijních oborech, přijímacích řízeních a dalších možnostech studia, nalezne čtenář i čtivou formou zpracované pojednání o základních oborových pramenech, terminologii či způsobu organizace vysokoškolského studia, včetně praktických rad práce s literaturou či psaním vlastních prací. Publikace by se tak měla stát nepostradatelnou orientační příručkou při vstupu do oboru, který je tradiční páteří našich fakult.

www.akropolis.info

inzer

Česká knižnice, základní fond českého písemnictví v jednotně pojaté a celistvé řadě

Zikmund Winter: Povídky Doporučená cena 299 Kč

Marie Majerová: Přehrada Doporučená cena 299 Kč

František Hrubín: Básně Doporučená cena 349 Kč

Julius Zeyer: Vyšehrad / Troje paměti Víta Choráze Doporučená cena 289 Kč

Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí / Krev není voda Doporučená cena 399 Kč

Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský Doporučená cena 269 Kč

Ediční řada Česká knižnice je koncipována tak, aby obsáhla reprezentativní díla české literatury od počátků do současnosti. Usiluje o to představovat hodnotná díla v pečlivě připravených vydáních, bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci jejich tvůrců. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních odborníků. Každý svazek je opatřen komentářem seznamujícím čtenáře s dílem, okolnostmi jeho vzniku a dobovým i pozdějším ohlasem. Dosud bylo publikováno více jak padesát svazků. Česká knižnice začala vycházet roku 1997 v nakladatelství Český spisovatel, v roce 1998 přešla do Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 do nakladatelství Host. Na rok 2011 připravujeme: Petr Chelčický: Sieť viery, Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi I–II, Vítězslav Nezval: Básně.

Česká klasika do každé knihovny Výrazná sleva pro školy, učitele a studenty

inzerat A5.indd 1

www.hostbrno.cz www.kniznice.cz

12.11.2010 15:12:54

Robert Ibrahim a kol. Interpretace textů (nejen) ke státní maturitě Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2010 jako svoji 145. publikaci Ediční příprava: Robert Ibrahim Redakce: Miroslav Štochl Grafická úprava a obálka: Petr Beránek Sazba písmem MyriadPro: Ondřej Fučík Tisk: Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydání, 152 stran, TS 12 ISBN 978-80-87481-05-9 ISBN 978-80-87481-15-8 (ePUB) ISBN 978-80-87481-16-5 (PDF) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz Doporučená cena včetně DPH 199 Kč